To by stálo za fotku
09.11.2014 17:44
Na první pohled docela normální, obyčejný kluk. Kšiltovka do čela, pod nohama kostkovaný batoh, o který stojí ležérně opřené skateboardové prkno, a na klíně knížka. Skoro bych si ho nevšimla – obvykle si v trolejbuse své spolucestující nijak zásadně neprohlížím. Až poznámka mé kamarádky Lídy mě vytrhla z letargie: „Tý jo, skejťák a čte Ovidiovy Proměny. To by stálo za fotku.“
Lídu onen mladík evidentně zaujal. Když zjistila, že vystupuje na stejné zastávce jako my, pokusila se zapříst rozhovor: „Hej, studente, to opravdu čteš Ovidia?“ „Musím, to je povinná četba“, zahlásil mladík jen tak mimochodem … a byl fuč.
Jak často lidi soudíme podle slupky na povrchu. Vidíme středoškoláka ve kšiltovce a se skateboardem a automaticky máme pocit, že máme před sebou puberťáka, kterého nezajímá nic pořádného a povinnou četbu řeší metodou „strýček Google poradí“.
Slyšíme svého bratra, jak na bohoslužbách pronáší své květnaté modlitby. Věříme, že kdyby existovala nějaká modlitební andělská komise, která jako na krasobruslení zvedá čísla, tak tahle osoba vždycky musí dostat desítku.
A pak najednou zjistíme, že věci nejsou vždycky takové, jak vypadají. Zatímco onen puberťák poctivě řádek po řádku zdolává římské epické básně psané v hexametrech, člověk, který v církvi říká ty nejvypiplanější modlitby, má problém vzít kbelík a hadr a pomoci s úklidem kostela.
„Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“ (1. Samuelova 16, 7)