O cestách k doktorovi
31.07.2015 22:31
Jedna z věcí, kterou opravdu nemám ráda, je běhání po doktorech. Jelikož se mi v půlce dubna podařilo uklouznout v práci na schodech a přivodit si tak pracovní úraz v podobě zlomeného prsteníčku a pohmožděného kotníku, návštěv nejrůznějších lékařských středisek jsem si za poslední dva měsíce užila do sytosti.
Celá anabáze léčby pracovního úrazu končí návštěvou obvodního lékaře, který má za úkol vyplnit příslušné formuláře pro pojišťovny. Zdá se to jako banalita, ale zdání klame. V mém případě se jednoduchý formální úkol rázem přetrasformoval v náročnou bojovou hru. Připadala jsem si jako v pohádce o kohoutkovi a o slepičce.
- Návštěva číslo 1: „Vy tady máte ještě předepsanou kontrolu u rehabilitačního lékaře, na které jste nebyla. Tak tam zajděte a pak se stavte.“ Následovaly dvě zcela zbytečné kontroly u rehabilitačního lékaře a na chirurgii, aby oba konstatovali, že léčba je ukončena a už mě vidět nechtějí.
- Návštěva číslo 2: „Dneska mám hodně plnou čekárnu. Stavte se zítra – papíry vyplním odpoledne, zítra to tu budete mít.“
- Návštěva číslo 3: „Jé, vy už jste tady? No já jsem se k tomu včera nedostal – tak to vyplníme společně.“ Následovalo půlhodinové vypisování papírů, proložené listování ve zdravotní dokumentaci. „Máte dva formuláře – bude to dvakrát 150 korun … ale nebojte, to by vám pojišťovna měla proplatit…“
Zaplatila jsem příslušnou částku a s úlevou jsem urychleně opouštěla ordinaci. Uf, tak už to mám konečně za sebou, teď ještě předat část papírů v práci a zbytek odeslat na svou pojišťovnu a mám pokoj. Cestou domů jsem se pomalu vznášela. Konečně! Už se mi skoro ani nechtělo věřit, že se mi podaří zkompletovat všechny lékařské zprávy, posudky o bolestném či jiné podivuhodné dokumenty, které jseou nutné pro nakrmení úřednického šimla.
Doma přišlo nepříjemné vystřízlivění. Při podrobném ohledání druhého z formulářů jsem zjistila, že můj obvoďák jej sice krásně poctivě vyplnil, ale zapomněl na něj dát razítko. S neblahou předtuhou jsem zvedla telefon a volala naší sekretářce.
„Ověřit, jestli tam je razítko od lékaře … moment, vydržte, hned se podívám… tak není, budete tam muset skočit ještě jednou.“
Zůstala jsem jako opařená. To snad není pravda! Včera si tu lítám s hlavou v oblacích, jak pěkně už mám všechno z krku a dnes mám pocit, že kdyby blbost nadnášela, tak si tu lítám jako holubička. Taky jsem si to mohla zkontrolovat, než jsem odešla z ordinace! A vůbec – ten obvoďák to měl udělat pořádně, na první dobrou. Zinkasuje si 3 stovky a ani to není schopný orazítkovat!
Čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mě to štvalo. Jedno malé pochybení znamenalo opět se vydat do práce, jet přes celé Brno k obvoďákovi a tam se s ním dohadovat o dvou razítkách. Celý den jsem chodila pěkně naštvaná. Kudy jsem šla, tudy jsem si stěžovala. Většina lidí mě politovala a podpořila v tom, že je to vážně hrozné a že tenhle způsob trávení dovolené zdá se být poněkud nešťastným. Až teprve moje paní domácí mi otevřela oči. „Razítko je procházka – ne pacient! Furt je to lepší než loňské prázdniny, které jsi proležela.“
Trochu jsem se musela stydět. O kolik je mi líp než všem těm, kteří v čekárně sedí skutečně proto, že je jim zle a něco je bolí. Jak snadno člověk zapomíná. Loňské prázdniny jsem opravdu z větší části proležela a s úzkostí jsem čekala na každý další verdikt některého z lékařů.
Tahle jednoduchá prostá poznámka mi nečekaně připomněla, že mé cesty k doktorovi jsou už úplně jiné. Kotník už dávno nebolí. Prsteníček sice úplně neskrčím a budu muset oželet všechny své oblíbené prstýnky, protože v místě zlomeniny důkladně zesílil, ale v podstatě mě tyto trvalé následky v běžném životě nijak neomezují. A loňská vleklá borelióza? Prozatím dává pokoj, takže se už nějaký ten pátek obejdu bez koňských dávek antibiotik.
Ano, celé tohle čtvrté cestování mezi prací, obvoďákem a domovem mě stálo dvě hodiny času z dovolené – ale byly to učitečné dvě hodiny. Připomněly mi, jaké to je dívat se na svět jinýma očima. Očima vděčnosti. Mimochodem – tahle návštěva obvoďáka byla stručná a jasná. Razítka jsem dostala hned mezi dveřmi od sestřičky.