Stránka z deníku Marison Machado
V pokoji Aristova života byly dveře, kterými nikdy neprošel.
Věděl o nich.
Ale předpokládal, že jsou zamčené.
Nikdy nezkusil vzít za kliku.
Ty dveře ovšem zamčené nebyly, pouze zavřené.
Jednoho dne si uvědomil, že nedělá nic jiného, než že přestavuje nábytek
v obýváku a přenáší všci z místa na místo.
Mohlo by to tak pokračovat do nekonečna.
Kdyby se nic netměnilo, jednoho dne by měl na náhrobku napsáno:
Zde odpočívá Aristo Joyce.
Zemřel na nudu, jednotvárnost a samotu.
Téhož dne za těmi dveřmi něco zaslechl.
Že by ženský hlas?
A taneční hudbu?
Přišlecho mu, že zaslechl zaklepání na dveře.
Zkusil kliku.
Dveře se otevřely.
A stála jsem tam já - v tančírně Century.
Připravená tančit.
Aristo se těmi dveřmi už nikdy nevrátil.
Od té doby se vůbec na různ dveře díval úplně jinak.
Když přišel k nějakým zavřeným dveřím, vždycky zkusil kliku.
A já?
Já dveře také otvírám... ale vždycky napřed zaklepu.
Další výroky z knihy popsali Kuzbíci