Sloveso „To notice“ se do češtiny překládá některým ze slov „(po)všimnout si čeho, (z)pozorovat či (za)registrovat“. Jak však chcete přeložit název knihy Andy Andrewse "The Noticer"? Pro podstatné jméno, které označuje osobu vyjadřující výše uvedenou činnost, v češtině prostě nenajdeme vhodný ekvivalent. Alena Švecová, překladatelka této americké prózy, proto zvolila trochu obsáhlejší název: „Ten, který si všímal“. Název díla autor doplnil podtitulem „Někdy stačí jen trocha perspektivy.“
Dlouho jsem odolávala, než jsem se pustila do čtení této knihy. Obálka s kresbou Julo Nagy mne nikterak zvlášť nezaujala a fakt, že se kniha umístila na žebříčku bestsellerů listu New York Times, mne spíše odradil – nerada čtu nějakou knihu jen proto, že ji čtou všichni okolo. Když jsem však z více stran zaslechla, že „Noticer stojí za to“, dala jsem knize dala šanci. Začala jsem ji číst už cestou z knihkupectví a uchvátila mě natolik, že jsem se od ní nemohla odtrhnout.
Koncept knihy je jednoduchý. Hlavní hrdina, tulák známý pod jménem Jones, prochází krajem a tu a tam pozoruje lidi a mluví s nimi. Jeho posluchači jsou různí: sirotek, který sotva odrostl teenagerovským střevíčkům, manželský pár na pokraji rozvodu, parta mladých výrosků, kteří usilovně hledají pravou lásku či podnikatel, který pro vidinu zisku zapomíná na vztahy, férovost či cenu každodenního setkání s milovanou osobou. Jones má dar dar všímat si toho, co ostatní přehlížejí, a tak může přinášet naději do mnoha zoufalých a bezvýchodných situací.
Pokud se zajímáte o knihy, které se zabývají osobním rozvojem, je více než pravděpodobné, že s většinou Jonesových rad jste se již setkali někde jinde. Kupříkladu kapitola, v níž Jones vysvětluje různé jazyky lásky, je zcela zjevně inspirována knihou Garyho Chapmana Pět jazyků lásky. Autor nám však rady psychologů, koučů či pastorů nepředkládá jako suchou teorii. Díky rozhovorům a nepřímým otázkám, které čtenáře nutí k zamyšlení, kniha rázem získává na poutavosti.
Mě osobně velmi zaujalo propletení příběhu manželů Hansonových s příběhem Andyho, které najdeme hned ve 2. kapitole. Poutavé líčení myšlenkových pochodů jednotlivých aktérů dialogu způsobilo, že mi kniha velmi rychle zalezla pod kůži. Snadno jsem se identifikovala s jednotlivými obyvateli městečka Orage Beach a stejně jako jim i mně bylo líto, že na konci kapitoly se náš rádce vždy vytratí stejně rychle jako přišel.
Můžete knihu přečíst jako zajímavý a poutavý příběh, který vás potěší a povzbudí. Pokud však chcete nad jejími myšlenkami trochu více přemýšlet, bude se vám hodit průvodce knihou. Na samotný závěr, až za slovo KONEC, nám autor přidal bonus v podobě otázek k zamyšlení, které se vztahují ke každé z deseti uvedených kapitol. Otázky lze využít jak k ryze osobnímu zamyšlení, tak při diskuzi ve skupině.
Nevím, zda skutečně existuje či existoval nějaký pan Jones a zda se všechny příběhy udály tak, jak jsou zde popsány. Jisté je, že kniha obsahuje celou řadu autobiografických prvků. Úvodní příběh Andyho je vlastně příběhem samotného autora. Andy Andrews skutečně v devatenácti letech přišel o oba rodiče a část svého života strávil na zmíněné pláži v Alabamě jako bezdomovec.
Tehdy k němu přišel onen bělovlasý muž a přinesl mu naději. Řekl mu mimo jiné:
„Podle mého názoru jsi tedy přesně tam, kde máš být … Může ti to, synu, připadat jako neplodný písek, ale nic nemůže být dál od pravdy. Říkám ti, že až si dnes večer lehne, budeš spát na úrodné půdě. Přemýšlej. Uč se. Modli se. Plánuj. Sni. Protože brzy, … brzy se někým staneš.“
Sám autor přiznává, že díky knihám, které mu onen šedovlasý stařec přinesl, „objevil“ sedm jednoduchých principů, které mohou člověku změnit život k lepšímu. Tyto principy shrnul v knize Cesta Davida Pondera: sedm rozhodnutí vedoucích k úspěchu, která se na žebříčku New York Times stala bestsellerem a byla přeložena do více než dvaceti jazyků. To je však již jiný příběh.